Narodilo se to Polívkům, 31. července 1949 a dostalo to jméno Boleslav.

Boleček vyrůstal ve Vizovicích na Zlínsku, v krásné o fous nenarušené vesničce. Proč o fous? Právě zde měly stát Baťovy závody. Vizovjané si představili ty škaredé hranaté budovy a Baťa šel dál.

Když byl Bolek Boleček, obdivoval svého tátu ochotníka, miloval divadelní vůně líčidel a také se jich brzy dočkal:

"Nezapomínám, když jsem poprvé přišel v sokolovně do šatny mezi ochotnické divadelníky, kde byl i tatínek. Ta nádherná vůně líčidel! Jen vzpomenu, okamžitě se mi vybaví. Ve čtyřech letech mě začal tatínek obsazovat. Na můj nos udělal klaunský nos. Pamatuju si, jak krásně voněl po klihu, na hlavu jsem dostal klobouček a ještě na mě pověsil své staré sako, které ovšem musel podvazovat. A vystupoval jsem s kvartetem Suli, Bruli, Poli, Vali, což byli Sulíček, Brůžek, Polívka (tatínek) a Valíček. Říkali: "My do toho dáváme srandu, Valíček cirkus a Bolek tu poezii." Mně se to líbilo, neměl jsem žádný úkol, jenom jsem kolem nich postával a marně se snažil do nějaké akce zapojit."

"Když jsem povyrostl, hrával jsem ochotnické divadlo. Nejprve loutkové. Byli jsme rozděleni na vodiče a mluviče. Zpočátku jsem byl mluvič. Seděli jsme pod lampičkami, před nosem knížečky s textem. Pozorovali jsme hru loutek, mluvili jsme jejich dialogy a zároveň jsme museli vzájemně poslouchat sami sebe. Těšili jsme se, až budeme vodiči, protože být mluvičem nebylo moc zábavné. Vodiči chodili nahoře po můstku a vodili loutky."

Mezi tím vším Bolek stihl školu základní a střední. Na střední školu má originální vzpomínky:

"Na každého žáka připadlo pět učitelek. Opravdu! Byly to takové ty učitelky, co čekaly na odjezd do Kanady za svým manželem a podobně, prostě kvalitní lektoři, třeba z Brna, ale musely od válu. A to vám nedovolí to flákat."

Ano, Bolek byl na JAMU, kam přivedl i svého kamaráda Jirku Pechu. Jestli si vzpomínáte, JAMU byla jediná vysoká škola v Brně, kde jste se mohli hlásit i bez maturity. Pecha maturitu neměl, ale talentovky rozhodly.

Po vystudování JAMU Bolek spoluzaložil velmi úspěšné divadlo Husa na provázku, dále působil v pantomimě Borise Hybnera a Ctibora Turby,

"Hybner a Ctibor si mě všimli na Festivalu amatérské pantomimy v Litvínově. Tak jsem se přišel podívat. Dýchalo to na mě tak zvláštní atmosférou. Stál jsem tam a tak se mi to líbilo, že jsem dostal taky chuť něco dělat."

Bolek Polívka je všeobecně považován za šťastného člověka, který kdykoliv vysype z rukávu pár veselých historek či vtipů. Tak působí v televizních pořadech Manéž či Bolkoviny. Není však pouze bavičem, ale především hercem, který s lehkostí zvládá i role vážné. Dokázal to například ve filmech Něžný barbar či Zapomenuté světlo.

Mistrně ztvárnil filmové postavy ve snímcích Balada pro banditu, Poslední leč, Sedím na konári a je mi dobre, Šašek a královna, V žáru královské lásky, Dědictví aneb kurvahošigutentag aj. Na divadelních prknech pak ve hrách Kean IV. či Osm a půl. O tom se dočtete právě zde.

Pokud Bolek zrovna nenatáčí, nehraje divadlo nebo nevymýšlí další pořady, rád jezdí na svém koni, kterému říká Bilbo, čte nebo organizuje na své farmě v Olšanech happeningy plné kuriózních rekordů. Nejraději tráví volné chvíle se svým devítiletým synem Vladimírem, s nímž často a rád chodí na dlouhé procházky. "Je to báječné, jak se v sobě teď vzájemně zrcadlíme. Já se vidím v něm a on se vidí ve mně." Bolek však neopomíná ani své dospělé dcery Annu a Kamilu, které už mu prý sem tam přivedou ukázat nějakého toho ženicha. "Jsem vždycky v rozpacích, větších, než jsou ony a ti , které přivádějí."